Jdi na obsah Jdi na menu
 


-Johann Palisy-

Johann Palisa se narodil podle matričního zápisu 7. prosince 1848 v Opavě a o den později byl pokřtěn. V řadě písemností o něm je však udáváno datum narození 6. prosince 1848. Jeho otec Franz Palisa byl obchodníkem a pocházel z Kylešovic, matka Kateřina, rozená Pohlová, byla z mlynářské rodiny. Rodný dům Johanna Palisy (č. p. 158) byl během 2. světové války poškozen a s řadou dalších historicky cenných domů zbourán. Poloha odpovídá Hornímu náměstí, místu, kde dnes stojí cukrárna Jadran City.

Již v obecné škole budil pozornost svými matematickými schopnostmi. Navštěvoval opavské gymnázium a také zde upozornil na své matematické nadání. Po ukončení gymnaziálních studií odešel na univerzitu do Vídně, kde se věnoval studiu matematiky a astronomie.

Roku 1870 byl jmenován asistentem vídeňské hvězdárny. Zabýval se většinou pozorováním tzv. cirkumzenitálem a zakreslováním skvrn na Slunci. S tehdejším technickým vybavením hvězdárny nebylo možné provádět jiná pozorování. Ale jeho pracovní úsilí bylo tak velké, že si získal důvěru a podporu svého vedoucího Karla von Litrowa a adjunkta (pozdějšího ředitele) Edmunda Weisse. Cítil se zavázán i řediteli Theodoru von Oppolzerovi, který se ho ujal s otcovskou starostlivostí.

Roku 1871 přišel už po studiích jako astronom na hvězdárnu v Ženevě. Ani zde nezůstal dlouho. Na Weissovo doporučení obdržel na podzim téhož roku volné místo vedoucího hvězdárny v Pule. Cestu z Ženevy na své služební místo podnikl přes Německo, kde navštívil některé observatoře. Palisa dosáhl v Pule na svůj věk neobvykle vysokého postavení. To ale nezabránilo tomu, že byl jednou kvůli omylu v chronometrické službě trestně stíhán. Byla to událost, kterou počítal ke svým nejsměšnějším vzpomínkám.

Jeho hlavním úkolem v Pule byla péče o lodní chronometr. Pozorovací program pro značně skromný refraktor (čočkový hvězdářský dalekohled), který se na hvězdárně nacházel, nebyl žádný. Proto přišel s nápadem, zabývat se pozorováním a současně vyhledáváním planetek. Tato pozorování byla velmi plodná, ale vyžadovala mimořádnou vytrvalost. Navíc při tehdejším nedostatku vhodných hvězdných map byla podstatně obtížnější.

Právě tato obtížnost ho podněcovala. Dne 18. března 1874 se mu podařil první objev Austria (136) a 21. dubna druhý Meliböa (134). Pak přišly další objevy, a když v roce 1880 opouštěl Pulu, bylo jich už 28. Kromě toho začal se systematickou tvorbou hvězdných map. K tomu, stejně jako pro svá pozorování refraktorem, potřeboval dobré pozorovací místo, obrátil se tedy na vládu s prosbou o koupi moderního poledníkového kruhu. Jeho žádosti bylo vyhověno a byl zakoupen přístroj firmy Troughton&Sims.

Palisa se současně podílel také na určováních zeměpisné délky prováděných Oppolzerem a byl za to v roce 1874 vyznamenán Rytířským křížem řádu Franze Josefa, nejvyšším vyznamenáním tohoto druhu. Více ho potěšilo snad jen udělení Lalandeovy ceny Pařížské akademie (1876), kterou obdržel za znovuobjevení planetky Maja (66). Prováděl i četná pozorování meteorů a podstatně vylepšil malý přístroj používaný k jejich sledování.

Když byla ve Vídni v roce 1880 dokončena nová hvězdárna, snažil se ředitel Weiss získat Palisu pro Institut. Vyhlídka na dva podstatně silnější přístroje, které by měl k dispozici (Clarkův 12palcový a Grubbův 27palcový), byla lákavá. Palisa se vzdal bez dlouhého uvažování vedoucího místa v Pule a přijal roku 1880 místo prvního adjunkta na vídeňské univerzitní hvězdárně.

Brzy se ukázalo, co si Palisa se silným přístrojem vídeňské hvězdárny mohl dovolit. Řadu nových objevů planetek zahájil 19. května 1881 nalezením Stephana (220) a po ní následoval jeden objev za druhým. Nejbohatší v tomto směru byl rok 1882 s devíti objevy. Palisa se přirozeně „staral“ o své objevy neustálým pozorováním.

Pro usnadnění objevů i pro „potvrzovací“ pozorování musely být zhotoveny nové hvězdné mapy. V Pule používal mapy Petersschena a Chacornacschena, částečně v originále, částečně v napodobeninách. Pro vídeňské přístroje byly tyto atlasy „chudé na hvězdy“ a musely být hodně doplňovány. Palisa nejprve myslel na to, že získá lepší podklady pro nové mapy pomocí nového deklinografu, který namontoval na Clarkův 12palcový refraktor.

Těchto vídeňských hvězdných map bylo vydáno jen pár listů. Metoda se ukázala časově mnohem náročnější než zhotovení kreslené mapy. Začal tedy pracovat touto původní metodou. Každý list obsahoval 20 časově-úhlových minut v rektascenzi a 3 stupně v deklinaci. Dělení bylo v rektascenzi po minutách, v deklinaci po čtvrtinách stupně. Měřítko bylo voleno tak, že 1 stupeň v největším poledníku činil 60 milimetrů a každý list přitom obsahoval 15 čtverečních stupňů.

Listy byly neobyčejně praktické a hodily se k práci u dalekohledu. Do sítě byly zaneseny jasnější hvězdy podle jejich katalogových pozic, slabší podle pozorování dalekohledem. Takových mapových listů pořídil Palisa několik stovek. Tvoří hodnotnou část inventáře hvězdných map vídeňské hvězdárny.

Brzy po svém návratu do Vídně, v roce 1883, se naskytla Palisovi příležitost zúčastnit se francouzské expedice zaměřené na pozorování úplného zatmění Slunce na ostrově Carolina v Tichém oceánu. Jako úkol si stanovil hledání domnělé vnitřní planety během krátkého trvání totality. Pozorování bylo obsaženo i v programu expedice francouzské akademie a bylo blízké jeho činnosti. Přes negativní výsledek svých pozorování zveřejnil zprávu, která byla vydána ve Zprávách ze zasedání vídeňské akademie (svazek 88, 1883).

V roce 1891 nejprve Wolf v Heidelbergu, pak následně Charlois v Nizze značně zjednodušili objevování nových planetek využitím fotografie. V Palisově pozorovací činnosti nastal obrat. Věděl, že jeho oko nemůže konkurovat fotografii. Dozrálo v něm přesvědčení, že by bylo záslužné pozorovat planetky objevené v Heidelbergu a Nizze a zachránit je tak před „ztrátou“. S tímto cílem pracoval poměrně dlouhou dobu. Teprve rok 1905 přinesl dva nové objevy – Misa (569) a Klotilda (583). Rok 1911 s devíti novými planetkami připomíná první aktivní periodu jeho života.

Připravil si zcela nový postup práce. První hodiny noci se věnoval sledování známých planetek, teprve v pozdějších hodinách přecházel na „objevnou“ činnost. Pouze výborný zrak, který Palisa měl, mohl čelit takovým požadavkům. Často se stávalo, že Palisa seděl u dalekohledu za dlouhé zimní noci až dvanáct hodin bez přerušení.

A takové pracovní nasazení si Palisa zachoval až do posledních měsíců svého života. Za svou povinnost pokládal zvláště zajištění heidelbergských objevů. Teprve potom přicházela radost z vlastní objevné činnosti. I když vyhledávání nových planetek vizuální cestou bylo vlivem fotografie odsunuto do pozadí, sledování nově objevených objektů bylo vizuálně jednodušší. Vyžadovalo totiž kratší čas než vyměřování pozice na fotografické desce a bylo přesnější.

Tímto způsobem trávil ještě ve svých 75 letech celé noci u dalekohledu, který také sám obsluhoval. A pokud si v prvních večerních hodinách přivolal sluhu na pomoc u dalekohledu, poslal ho ještě před půlnocí do postele, aby ve své radosti z objevů nebyl rušen druhou osobou.

Pro mimořádně záslužné „zajištění“ řady objevů planetek bylo Palisovi uděleno vyznamenání, které ho velmi potěšilo. Přišlo opět z ciziny: Pařížská akademie mu zapůjčila v roce l906 Valtzovu cenu s výslovným odůvodněním, že Palisa v oboru „zajištění“ planetek a v objevech planetek dosáhl lepších výsledků než všichni ostatní astronomové dohromady. Nejhodnotnější objev v tomto období je objev planetky Albert (719) z 3. října 1911), která se díky velké excentricitě své dráhy (e=0,5417) může velmi přiblížit Zemi.

Je jasné, že když se účinnost fotografické metody prokázala následujícími početnými objevy Wolfa a Charloise, vzbudilo to i v Palisovi přání vlastnit fotografický dalekohled. Jako „sponzora“ se mu podařilo najít velkou továrnu Anton Dreher. Zakoupený objektiv, 6palcový aplanát, se ukázal jako nedostatečný a k vyhledávání planetek nevhodný.

Palisova pozorovací činnost vyžadovala, aby se podrobně zabýval také hvězdnými katalogy. Při redukci svých pozorování kladl trvale velký důraz na přesnost polohy „srovnávacích“ hvězd a aby jí dosáhl, nespokojil se s použitím jediného katalogu, nýbrž hledal ve všech dostupných publikacích.

Přitom měl zvyk všechny katalogy, v nichž hvězdu našel, zaznamenávat krátkou poznámkou do svého příručního exempláře Bonnského přehledu oblohy. Tak časem vzniklo dílo, jehož zveřejnění muselo být přáním všech astronomů, kteří měli co do činění s pozorováním. Vydal jej pod jménem Hvězdný lexikon, důkazy pramenů bonnského přehledu, I. díl od 1° až +19° deklinace (svazek l7, 1902).

Několik let předtím, ve spolupráci s dr. Friedrichem Bidschofem, publikoval pozorování poloh hvězd meridiánovým kruhem redukovaná na ekvinokcium 1890,0. Plody této práce jsou shrnuty v katalogu 1238 hvězd, který byl vydán v Pamětních spisech Vídeňské akademie (svazek 67, 1899).

Právě tak redukoval ve spolupráci s druhým adjunktem vídeňské hvězdárny dr. Holetschkem všechna pozorování meridiánovým kruhem, která byla vykonána v letech 1843–1879 na staré vídeňské hvězdárně. Podnět k této práci pramenil z úsilí publikovat starší vídeňská pozorování. Ani katalog 3458 hvězd, zveřejněný roku l908, neobsahuje jen prosté shrnutí, ale také kritické setřídění pramenů.

Po těchto významných katalogizačních pracích následovalo vydání nových hvězdných map, které nazval ekliptikálními mapami. Označuje je jako společné dílo, při kterém Wolf v Heidelbergu pořídil fotografické snímky.

Palisa měl práce v oblasti hvězdných map ve veliké oblibě a podal o nich obšírnou zprávu na shromážděních astronomických společností v Lundu (l904) a Jeně (l906). Zatímco rozsáhlé mezinárodní práce v oblasti fotografických hvězdných map byly zaměřeny na co možná nejpřesnější určení polohy hvězd, jeho projekt kladl důraz na použitelnost mapy u dalekohledu.

Těchto map bylo vydáno před válkou devět sérií po dvaceti listech. Během války byla práce přerušena a teprve několik let po válce se podařilo vydání 10. série, ovšem jen ve velmi malém nákladu, 11. série byla započata právě v době, kdy Palisa zemřel. Stejné práce podnítil i na hvězdárně v Johannesburgu (pro jižní oblohu).

Palisa se brzy po svém přestupu na novou hvězdárnu ve Vídni podílel na populárních přednáškách. Pořádal přednášky nejčastěji ve Spolku pro šíření vědeckých poznatků, ve vědeckém klubu, v lidových vysokoškolských kursech a v rámci univerzity. Volil většinou témata z praktické astronomie (např. Jak se určuje čas, O dalekohledu a jeho vývoji). Jeho poslední přednáška, vedená roku 1924, se týkala jeho autobiografie. Bohužel tato přednáška dospěla pouze k jeho příchodu do Vídně. K pokračování přednášky už nedošlo. A tak chybí pohled na Palisův život z „jeho vlastní ruky“.

Vedle čistě astronomických otázek vzbuzovaly Palisovu pozornost také jiné obory. Byl se svým přítelem Schramem průkopníkem časových pásem a zasadil se také o to, aby středoevropský čas byl zaveden i v občanském životě. Po úsporných válečných letech si oblíbil tzv. letní čas. Přitom byl pro něj „zisk času“ důležitější než dosažená úspora na osvětlení. Letní čas zaniká v Rakousku s nótami o konci války, ale Palisa byl každým rokem pro jeho znovuzavedení. Sbíral informace z různých zemí, jako USA, Anglie, Francie, v nichž zůstal letní čas zachován i po válce, a chtěl těmito důkazy získat úřady v Rakousku pro jeho zavedení. Byl také stoupenec 24 hodinového počítání nejen v železniční dopravě, ale i v občanském životě.

Palisovo velké přání bylo také přemístění Vídeňské hvězdárny. Jemu, který více než 40 let pracoval u velkého refraktoru, nemohlo ujít, jak se s rozvojem města a s přibývajícím pouličním osvětlením zhoršují pozorovací podmínky. V roce 1909 byly provedeny na podnět a náklady Akademie věd první kroky k nalezení vhodného místa pro novou hvězdárnu. Nepříznivé události tento projekt zmařily.

Přesto však v posledních letech svého života obnovil tento plán a rok před smrtí sepsal článek Přemístění Vídeňské hvězdárny je nutné, v němž zobrazil zhoršení vídeňského astronomického klimatu. Srovnával, jak byla tato otázka řešena v jiných státech a městech, např. v Berlíně. Vyžadoval připravovat přemístění hvězdárny předběžnou zkouškou daných území. Vídeňská akademie se ujala řešení a zvolila komisi, která byla pověřena vyhledat vhodné místo v rámci rakouského území pro nově zřízenou hvězdárnu.

Palisovi vděčí vídeňská hvězdárna nemalým dílem i za řadu přístrojů. Udržoval přátelské vztahy s baronem Albertem Rotschildem, který byl velkým přítelem astronomie. Jeho prostřednictvím daroval hvězdárně Equatorial-Coudé, včetně budovy, druhý největší přístroj hvězdárny a druhý největší svého druhu vůbec. Dále daroval stereokomparátor, který měl velkou cenu nejen pro práce Institutu, nýbrž také pro výrobu „Palisových-Wolfových“ hvězdných map. Fotografický dalekohled měl být třetím velkým darem, avšak baron Rotschild předčasně zemřel.

Palisa měl veselou, vitální a činorodou povahu. Měl radost ze svého povolání. Ani sport mu nebyl cizí. Byl jedním z prvních cyklistů ve Vídni, ovládal ještě vysoký bicykl a vyzkoušel všechna jeho zlepšení vedoucí až k dnešní podobě kola. Po několik let byl předsedou Klubu vídeňských mužů-jezdců. Velmi rád navštěvoval shromáždění astronomické společnosti. Pouze na dvě poslední shromáždění v Postupimi roku 1921 a v Lipsku roku 1924 se už nedostavil; v době konání prvého byl jako host na zasedání Oxfordské univerzity v Anglii, na druhé se už cítil slabý.

Palisa byl dvakrát ženatý. První manželství, uzavřené roku 1873, skončilo roku 1901 smrtí jeho ženy. Přineslo mu sedm dětí, z nichž tři zemřely za jeho života. Druhá žena, s níž uzavřel manželství roku l902, byla starostlivá hospodyně, která o něj pečovala ke konci jeho života s láskou a obětavostí.

Palisa byl hubené postavy, ale silné konstituce a během svého života nikdy nebyl vážněji nemocný. Držel se svého oblíbeného rčení „Člověk je tak starý, jak se cítí“. Když byl v roce 1919 ve svých 71 letech poslán do důchodu, cítil se ještě tak zdráv, že se své oblíbené činnosti u dalekohledu nemohl vzdát. Velmi ho těšilo, když obdržel od ministra školství vyrozumění, že smí pokračovat ve své pozorovací činnosti na hvězdárně. Teprve po 75. narozeninách došlo k osudné změně jeho zdravotního stavu. Srdce mu přestalo sloužit. Přesto ještě v pozorováních u dalekohledu pokračoval.

V listopadu 1924 nastal vlastní zlom. Od té doby mohl opustit postel denně jen na pět hodin. Snášel nemoc s trpělivostí. Věděl, že je těžce nemocný, ale věřil v uzdravení, které mu dovolí zase být u dalekohledu. V ranních hodinách 2. května 1925 podlehl náhlému infarktu. Jeho místo odpočinku na centrálním hřbitově, v jednom z čestných hrobů vídeňské obce, zdobí kámen s jeho věrným portrétem z rukou mistra prof. Hanse Bitterlicha, s nápisem Sic itur ad astra (Tak se stoupá ke hvězdám).

 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář